Druidové nejsou báchorkou. Česká republika má důkaz

16.08.2011 20:42

Po dlouhá staletí se na pražské Hvězdě tyčil k nebi posvátný dub. Lidé kolem chodili s úctou a nikdo se neodvážil jej porazit. Byl to staletý strom Druidů a lidé to věděli. Pak si někdo řekl, že se vůbec nic nestane, když strom porazí. „Přece se nebudeme bát nějakých pohanů“. Nejeden člověk si pak ale události, které postihly české země a město pražské, s poražením vzácného stromu spojil. Pohádka? Ne, Druidové žili a divili byste se, kolik z jejich odkazu si v sobě neseme my, lidé 21.století.

 

Své žáky učili pokoře, moudrosti a úctě ke všemu živému. Zastávali funkci keltských čarodějů, léčitelů, poradců, soudců, filozofů, proroků, lékařů… Posvátným symbolem života jim byl strom...Dub

Velmi významné místo, ale zaujímala také jabloň, jako strom plodný a symbol ženy a také jasan nebo jeřáb.

Bez významu nebyl ale prakticky žádný
Keltský horoskop byl postaven na povaze stromů. Povahu lidí určovali podle povahy stromů. A v těch se vyznali. Pokládali stromy za živé, leč jaksi moudřejší bytosti. Za ztělesnění předků i bohů.

Netřeba připomínat, že pro ně bylo božské prakticky cokoliv přírodního, co v sobě neslo život.

Je to v nás

A ta zakořeněná láska člověka ke stromům z nás, když se nad tím zamyslíme, vlastně dodnes nezmizela. Zůstáváme často stát s jakousi posvátnou úctou a hledíme do koruny stromu.

V té chvíli myslíme na majestát, věčnost či paměť.
Mnozí se ke stromu občas i přitulí a kdo to zkusil ví, jak je to příjemné.


Můžeme uzavřít i přátelství se „svým“ stromem
Ztotožnit se s kouskem přírody a splynout. Cítit se více součástí celého toho krásného světa kolem nás i koloběhu v něm, který je v tu chvíli daleko bohatší.

A není k tomu třeba, i když je to pěkné, nějakého oficiálního rituálu. Vždyť někteří,… ba ne, mnoho z nás, má přece rádo nějaký strom, ke kterému se vrací. Mám pravdu?

Tak až za ním půjdete příště, jen mu něco vezměte

Dárek, hrneček mléka, květinu. Nebojte se, že budete vypadat hloupě. Vždyť před kým?? Navíc, je to naše přirozenost zděděná po předcích.
Jak často zaklepáváte nějaký výrok, slova, která charakterizují nějaký stav v touze ho zachovat a „nezakřiknout“? A kampak zaklepáváte? Na zuby? Chyba

Vždyť vy víte, že správně je do dřeva
Byl to dub a Druidové, kteří tímto způsobem, tedy trojím zaklepáním do dubu, žádali bohy o zachování statusu quo.

A nebyla by škoda, kdyby tohle všechno byla jen pohádka legenda? Byla, že? Uklidním vás.

Druidové byli stejně skuteční, jako vy nebo já.

A kdo byl letos v květnu v muzeu v Novém Strašecí, ten to ví.

 

Díky za přínos, zloději
Je stará přes dva tisíce let. Je pro dobu bronzovou stejně významná jako například Věstonická venuše pro starší dobu kamennou.

Je skvěle propracovaná a podle slov archeologů není žádný jiný obličej nebo socha z této doby tak přesná.

Keltové nikdy nezpodobňovali své bohy. Ale své mágy, ty kteří byli jejich učiteli, své kněze, ano. A kdo byli keltskými knězi?

Druidové

19. května 1943 se vydal pan Josef Šlajchrt do pískovny v Mšenských Žehrovicích, kde mu zloději neustále kradli písek, aby pískovnu zkontroloval. Zase byl písek rozhrabaný. Tentokrát se ale z něho zlost vytratila ve chvíli, kdy nalezl na čtyři kusy rozbitou hliněnou bystu.

Došlo mu, že to, co právě našel, nebude nic obyčejného. A nebylo.

Naše země se i díky rychlé akci archeologů, kteří opukovou hlavu před Němci ukryli v Národním muzeu, dnes pyšní nejzachovalejším zpodobněním Druidského kněze na světě.

Jen dvaadvacet hodin, se mohli 20. května letošního roku návštěvníci muzea v Novém Strašecí podívat na vlastní oči na dva tisíce let starý doklad, že legendy o Druidech nejsou legendami. Za přísného dohledu byla bysta k vidění a stála se na ni fronta.


Příště to bude možné až zhruba za dvacet let

Vzácná bysta je uložena v depozitáři Národního muzea, v přísně hlídané teplotě, patřičně obložena a přísně střežena.

A nikoli bezdůvodně.

Vždyť svého druhu je takto dochovaná jen jediná. Její hodnota je nevyčíslitelná. Vystavena byla pouze třikrát. U nás, v Německu a ve Spojených Státech.

Michaela

Zdroj: www.popelky.cz/home.html