Jak zme slavili šmigrust – Velikonoce.

28.04.2011 21:11

Zima byla v nenavratu pryč a všecko nám krásně kvetlo, aji to, co by si nikdo nepomyslel, že kvest eště može. Tym nemyslím tetku Boženu, šak te by už nepomohla ta živa voda, lebo byla protivna a škaredá jak deň před vyplatu, ale myslím muj převelice překrasný velikonoční kaktus. Pravda, ma to trochu domotane a kvete skorem dycky po Velikonocách, ale tentokrát mi udělal ogarek můj radost. Kvetl a kvetl a já sem tež tak jaksik jarně rozkvetala, na hubě sem mjela pupence a Jarin, ten sprosťak, se mi smil, že sa vracím do puberty. „Ale šak co, ty Jarine pitomý, nevíš, co je moderní, a nevíš ani, co je krasne. A to krasne su, ty prasisko sprosté, ja.“

„Tož to jo,“ povidal Jarin, „šak máš pravdu.“ A já moc dobře vim, že sa bal, abych sa nenasrala a hnedka mu jednu nevrazila po čuni, lebo sem mjela svaly po tej zimě jako ten Švarcenégr.

Najhorší na celém tym pučení a kvetení bylo, že v pondělí byl šmigrust. Ten ja osobně moc nemusím, lebo tych ožratých pazuřisek si užiju po celý boží rok v dědině dost a na Velikonoce je to opravdova tragedyja.

Ja sem to letos mjela moc dobře vykumané. Všeckym sem rozhlasila, že letos na šmigrusta nebudu doma, tož ať sa nikdo neobtěžuje zvonit lebo buchať na vratka, je to hovno platne, nejsu doma a bastafidli.

Napekla sem jakéhosi sladkého abych stařence a Jarinovi zalepila hubu, lebo furt oba potahovali, abych je neopušťala, že to nepřežiju a že na šmigrusta musí byť každá roba v chalupě. Šak sem jim řekla, že každá možná, ale já ne.

V nedělu sem jim všecko nanosila a Jarin bečel jak malé děcko: „Krucipísek, Jarine, šak ti šibe, lebo co, ty zavislaku jeden, to sa beze mni ani nevyserete, lebo co?“

A Jarin že néé, teda on že jo, ale stařenka dozajisto nee. „Šak to víš, že jo. Dobra sem vám akorat na pracu a pohar moji trpělivosti přetekl a já odchazam moc daleko na celý boží deň.“

Rozlučila sem sa s tym, že si idu zabalit tašku a odchazám. Jarin od smutku utekl do hospody a stařenka břeskala tak, že sem ji musela vraziť do huby jednoho pečeného jidaša aby dala pokoj.

Hezky sem si naplanovala, co budu celý deň dělat, a tak nejak sem si slibila, že nebudu dělat nic. Budu sa enem povalovať v ložu a nenapadně pokukovat zpoza komina na ty ožraně ožrate. A usmivala sem sa pjekně pod nos, jak sem je všecky napalila.

V ponděli rano bylo boží dopuštění. Ogaři v krojách mlatili od kuropění na vratka a cerečky dostavaly pořadně po řiti, vajca letaly vzduchem a suknice sa k obědu vyhrnovaly vyš a vyš.

Vypitých štamprlí přibyvalo a ječení nepřestavalo. Anča s Pepkem nakonec skončili na seniku, lebo tej érotyky bylo dost hodně a pudy su pudy, ty udrží málokdo na uzdě.

Nakonec sem viděla chodiť enem červeného prasaka Jarina a za nim cupitala stařenka. Šak taky měla v hlavě dost, motala sa jak motovidlo a prozpěvovala převelice sprosté pjesničky, šak sem sa styděla, že cosi také sproste, jak su ti dva, já osobně znam.

Musela sem hbitě přelezt za kominek, lebo sem poznala, že Jarin, ta sviňa ožrata, tak jaksik ty pudy nemože uhlidať. Najvětší rozhoďnožce z dědiny, Raduně sprosté, furt tatarem šmiroval pod sukničku, ona sa smila jak potrhlá a hulakala na celu dědinu: „To su rááááda milý Jarinku, že si sám a nejsi přilepený na tu svoju Sáru! Šak sa po dědině šepoce tak jaksik nahlas, že ťa stejnak nechce, a tož poď ke mni do světničky. Já ti dam malované vajička a ty mi ukažeš ty svoje malované vajca. Eslipak je máš taky tak pěkňučko vybarvené, ty můj malý zajíčku.!

Tož krucipísek, to už bylo na mě moc. Vzala sem cihlu z komina a hodila sem ju na tu sviňu sprostu. Co si ma co dovolovať na mojeho Jarina?! Kdo ji toto dovolil, prasisko jedno nevychované. A cihla letěla a buchla tu sprosťačku Radunu přimo do zad. Ta rozpřahla ty svoje sprosté ručiska, jak kdyby byla svatý Josefek na křižku, a spadla po čuni přímo do močůvky.

Stařenka sa smila a držela sa za řitku, tož to sem vjeděla, že bude zase v gaťkách boží nadělení. Jarin nevěděl, co má dělat, esli zachraňovat Radunu, nebo přemyšlat nad svojima vajcama.

Tož sem sa postavila na střeše a zařvala: „Jarine a stařenko, okamžitě dom, lebo jak slezu dole, tož uvidite pomalované cosik úplně jinačí.“

Joj, to byl šok! Jarin, když ňa uviděl za kominem, tož stal s hubu otevřenu a ruky mjel tam kde nemaju byť, tož sem na něho zabřeskala: „Vytahni ty ručiska okamžitě z tych gatí, já ti hnedka připomenu, jak sa máš chovať, ty zvrhliku jeden!“

Raduna sa uspěšně topila v močuvce a Jarin od samej radosti, že mňa vidí, zakopl a strhl s sebu aji stařenku. Tak sa tam valali jak dva sudy.

Naštěsti sa to obešlo bez velkých urazů a my zme si společně užili Velikonoce. Zavzpominali zme na pana Ježiša a ja sem Jarinovi řekla, ať si veme přiklad z takového člověka, kery sa objetoval pro ludi aji pro takých, jak je on a stařenka.

Tož mi slubili, že sa polepčí a nebudu už chlastať na veřejnosti, a já sem jim teda uvěřila. Byla sem aji tak jaksik dojata, že tak krasně posluchali a slibovali to, co nikdy nesplnija.

Nakonec zme byli všeci moc veseli a šťastní, enem Raduna smrděla eště tyden a přemýšlela, jak sa cihla mohla odlupnuť od komina a doletět na její sprosté zada. Anča s Pepkem nakonec skončili v chomoutu, lebo ty vajca počitali tak dukladně, že nakonec Anča čekala svoje první děcko. Pepkovi nepomohly ani vymluvy, že byl ožratý jak prase a nic si nepamatuje.

Ja sem dopadla ze všeckych najlepší. Přišti Velikonoce sa vydam dozajista zase na můj kominek a v případě potřeby zakročim jak tento rok.

Tož vam přejeme s Jarinem a stařenku krasné svatky a všem cerečkám radím, ať si daju pozor a zostanu rači na zemi, šak svatky su len raz do roka a šmigrustovačka ide s polštářkem na řitce docela dobře přežit.