Kouzlo na odhalení zloděje. Znají ho i „měšťáci“ na osmičce

25.09.2011 19:37

Mám tohle kouzlo nejen osobně vyzkoušené, ale mám ho i moc ráda. Znáte to, některé věci, máme spojené se zážitky a tím jsou nám bližší. A tenhle tedy byl. Od té doby, ne, že bych snad pásla po tom, aby mě někdo okrádal, ale vzpomínám na to vlastně často a s úsměvem. 

 

Napřed tedy kouzlo, které pochází z Irska a které skutečně neuvěřitelně funguje. Je to prakticky poměrně složitý rituál a je jen pro silné nátury.

Ještě dodám, že celé kouzlo funguje tak, že po jeho správném provedení, spatříte ve spaní jako na velkoplošné obrazovce tvář toho, kdo vás okradl. Pokud ho neznáte, je to mrzuté. Pak se alespoň přesvědčíte, že kouzlo funguje.

Protože ten obličej prostě uvidíte.

JAK SPATŘIT ZLODĚJE

Po západu slunce, za tmy, ale před půlnocí se vypravte tam, kde roste čekanka.

Je potřeba ji vytrhnout tak, abyste finální vyrýpnutí ze země učinili nohou.

Tedy si ji můžete předrýpat, ale nakonec ji nohou uvolnit.

A teď pozor, to celé je třeba učinit bez šatů, tedy nazí!

Celou dobu myslete na předmět, který vám kdosi odcizil.

Doma kořen čekanky namočte do mističky s vodou a nechte na okně místnosti, ve které budete spát.

Oddenek si omotejte kolem levého zápěstí.

Než půjdete spát, řekněte toto:

S tebou se, bylino, kouzlo to zdaří, ukaž, jak zloděj se ve snu mém tváří. Jsi noční hlídač a odplaty paní, tvář toho zloděje uvidím v spaní.

Pak rozhodným tónem pojmenujte věc: Například „Kdo mi ukradl mobil?“

Jak jsem řekla, tvář toho, kdo vás o věc okradl, uvidíte ve spánku, a to i tehdy, když se vám bude zdát něco zcela jiného. Bude to jako střih do již rozběhnutého snu.

Je to jen přesný rituál, kouzlo, které vyšlete do Universa a které, podle zákona akce a reakce, způsobí cosi, co se v nějaké podobě vrátí zpátky k vám.

Mističku s kořenem a čekanku ze zápěstí pak s díky vraťte zemi.

Pokud se to nepodaří napoprvé (ale mělo by, je to silné kouzlo), můžete kouzlo opakovat s původní čekankou.
NE ale více než třikrát.
Přeji hodně úspěšný lov!


Jak jsem kouzlo vyzkoušela?

Skutečně na vlastní a váže k tomu velice malebný a úsměvný příběh, na který skutečně ráda a často vzpomínám.

Tou dobou jsem pracovala při mateřské v jednou country baru. Byla jsem ráda a byla jsem tam tři roky.

Bohužel, člověk v životě nenaráží věčně jen na samé dobré a poctivé lidi, byť musím s radostí říci, že v tom mém naštěstí převažují kvalitní lidé nad padouchy.

Výjimku tvořil kdosi na bývalém pracovišti.

Tehdy jsem si dlouhé měsíce šetřila na nový mobil. Prakticky to v mém životě vedle mého pudla, na kterého jsem si ušetřila ve čtrnácti, byla jediná věc, na kterou zvládla odkládat peníze a neprobendit je předčasně.

Tak moc jsem ten mobil chtěla. Byl to tehdy výstřelek módy, a tak nebyl z nejlevnějších. (dneska by o něm moje dcera řekla, že to „oldschool“.

No, tehdá nebyl. Musela jsem si ho objednat.

Z obchodu jsem ho přinesla do práce přinesla jako Korunovační klenoty. Měl barevný displej a uměl přehrávat písničky i se slovy!!

Hýčkala jsem svou změť integrovaných obvodů a měla jsem chuť ji všem na potkání ukázat, což jsem také dělala.

Myslím, že někde daleko na Aljašce v té době žil starý poustevník, který byl jediný, kdo se mnou mou radost nesdílel. Patrně on jediný o ní totiž nedopatřením nevěděl.

Uložila jsem svůj klenot do šuplíku, kde hezky spinkal v krabici, a odešla svou radost dorazit řízkem a okurkou.

Vracela jsem se z oběda, vlekouce za sebou kolegyni, která byla v Praze 8 poslední bytostí, která mou chloubu ještě neviděla.

Imitujíc fanfáry jsem otevřela šuplík…

...NIC!

Odkrvil se mi obličej a v zátylku jsem ucítila pražec.

Hleděla jsem do krabičky. Mlčky. Kdyby mě někdo v tu chvíli fotil, na snímku by viděl známého sportkového lemura v závěrečné, čtvrté fázi rozevírání očí.

V druhé vlně se dostavil hysterický stav provázený záškuby těla kdy jsem ze sebe vyrážela neartikulované zvuky a rozcupovala krabičku na prvočinitele, nelogicky doufaje, že mobil snad jen zapadl do jedné z dírek v polystyrenu.

Třetí vlna – pláč.

Když jsem se trochu uklidnila, nehodlala jsem to tak nechat. Jenže jak zjistit, kdo je oním zloduchem? Věděli o tom přece úplně všichni, i místní psi.

Otevřela jsem doma babiččin grimoár v naději, že najdu kouzlo, jak odhalit zloděje.

Byla bych ochotna třeba povečeřet netopýří trus nebo si namazat chleba žabím hlenem, kdyby to pomohlo.

BYLO TAM!

...Najít čekanku byla sranda, že to musí být o půlnoci, jsem pochopila jako nutnou oběť, to, že ji budu rýpat bosou nohou, jsem akceptovala, a fakt, že jaksi celá musím být při tom nahá, se mnou neotřásl.

Byla jsem pevně rozhodnutá.

Ve 23.45 jsem si oblékla šaty a pohotovostně bez spoďárů jsem se autem vydala k lesu, kde čekanka rostla. Nebylo to místo právě opuštěné. Také kde v Praze je, že?

Musela jsem se tedy smířit s tím, že u Ďábličáku je sídliště.

Dorazila jsem co nejblíže k místu a zaparkovala.

Vysvlékla jsem se a statečně pochodovala na louku.

Nikdo nikde.

Kdyby vás zajímalo, jak dlouhý má čekanka kořen, tak, OPRAVDU DLOUHÝ!

S ohoblovanou nohou na kost, psychicky i fyzicky vyčerpaná jsem kolem jedné opravdu vydolovala kýženou květinu.

Už jsem se těšila, jak se mi zjevuje nepoctivý obličej, když se mi zcela reálně zjevily hned dva obličeje.

Byly Městské policie.

S debilním úsměvem, kryjíc se neúčinně trsem flóry, jsem cudně pozdravila.


„Dobrý večer, občanko, potřebujete pomoct?“

„Ne, děkuji.“

„Aha, a co tady děláte?“

„Rejpu čekanku, mohu se obléci?“

„A kde máte jaksi oděv?“

„V autě.“

„To je vaše auto?!“

„Ano, prosím“

„No tak váš řidičský průkaz, prosím.“



Trvalo mi několik minut, než jsem jim vysvětlila, proč pobíhám nahatá po Praze osm, že nejsem ani opilá, ani sjetá, že podobnou osobu nepostrádá blízká bohnická léčebna, a že nejsem obětí násilníka či domácího teroru.

Ve finále se dobře bavili a jeden se mi líbil. Napřed mě napadlo, že se s ním blíže seznámím, ale pak mi do došlo, že víc jsem mu svou osobu asi už přiblížit nemohla.

Ani žádná pokuta.

Naopak.

Od té chvíle mě skoro dva roky na ulici zdravily radostně všechny hlídky policie. Brácha, jsa měšťák ve stejném obvodu, se mnou týden nemluvil.

Chápu, zajímá vás, jestli to celé k něčemu vedlo.

VEDLO!

Dozvěděla jsem se to ale mnohem později.

Kolega, o kterém se mi v noci opravdu zdálo, a jehož obličej se mi zjevil skutečně jako v kině, mi to druhý den pochopitelně zapřel.

O několik měsíců později mi to ale přiznala jeho vlastní žena, které můj telefon ještě ten večer věnoval s tvrzením, že jej našel v tramvaji.

To už jsem ale měla mobil jiný a on už nebyl mým kolegou.

Asi je jasné, proč na tento starý irský rituál nedám dopustit.

Příjemný den



Michaela

 

články, soutěže a vlídné slovo  naleznete zde:-) https://www.popelky.cz/home.html