MNICH A KRÁL

04.09.2011 15:46

Krále velice zaujal prostý nevinný život jednoho budhistického mnicha a postupně ho přijal jako svého učitele. Nechal jej sledovat - byl to velmi rafinovaný muž. Pak se zeptal na mnichův charakter: „Existují v jeho životě nějaké trhliny?“

Jeho detektivové jej informovali: „V životě toho muže nejsou žádná temná místa, je naprosto čistý, prostý. Je skutečně svatý, je to budha.“ Král šel za mnichem, dotkl se jeho nohou a řekl: „Pane, zvu vás, abyste přišel do mého paláce a žil tam. Proč žijete tady?“
Král ve svém nitru cítil a očekával, že třebaže toho světce pozval do svého paláce, mnich to odmítne, že například řekne: „Ne, jsem prostý muž. Jak bych mohl žít v paláci?“ Přesto ho však zval! Všimněte si, jak komplikovaná je lidská mysl. Král ho pozval a očekával, že kdyby mnich pozvání přijal, velmi by ho to potěšilo. V jeho mysli však byl i jakýsi spodní proud, který ho přesvědčoval o tom, že mnich, pokud je opravdový světec, odmítne a že řekne: „Ne, jsem prostý muž, budu žít pod stromem - to je můj život. Opustil jsem svět, vzdal jsem se jej a nemohu se k němu znovu vrátit.“ Mnich byl však opravdový světec - musel to být budha. Odpověděl králi: „Dobře, kde mám kočár? Poskytni mi svůj kočár a já do tvého paláce přijedu. Člověk, který přichází do paláce, musí mít samozřejmě jistý styl. Nabídni mi svůj kočár.“
Král byl naprosto šokován. Říkal si: „Ten muž je nejspíš podvodník, šejdíř. Zdá se, že všechnu svou prostotu pouze předstíral, aby mě získal na svou stranu“. Jenže už bylo příliš pozdě. Pozval ho a nemohl vzít zpět své slovo. Byl to muž - samuraj, válečník, velký král. Řekl si: „Dobře, prohrál jsem. Ten muž nestojí za nic - dokonce se ani nesnažil, abych jej přesvědčoval. Měl to odmítnout!“ Nechal přivést kočár, nebyl však šťasten ani neměl radost. Zato mnich se radoval! Posadil se do kočáru jako král. Král se posadil do kočáru a byl velmi smutný. Vypadal poněkud hloupě. Lidé na ulicích jej sledovali: „Co se to děje? Ten nahý fakír?!“ A mnich skutečně seděl jako císař, zatímco král vypadal ve srovnání s ním velmi nuzně. Mnich překypoval radostí, byl přímo v extázi. A čím byl nadšenější, tím byl král smutnější. Říkal si: „Jak se teď toho člověka zbavím? Chytil jsem se do jeho sítí. Všichni ti detektivové a špehové jsou hlupáci - nepoznali plán toho člověka. Seděl pod stromem celá léta, aby krále upoutal!“ Všechny tyto myšlenky krále napadaly.

Král nechal pro světce připravit tu nejlepší komnatu, kdyby se rozhodl přijít do jeho paláce. Jenže nevěřil tomu, že by přišel. Tady vidíte rozpolcenost lidské mysli: „děláte jednu věc, ale předpokládáte, že se stane něco jiného. Kdyby byl ten muž lstivý, prostě by odmítl. Řekl by: Ne! “Král nechal připravit nejlepší komnatu. Světec do ní vstoupil - předtím proseděl tři roky pod stromem - a pravil: „Přineste mi toto a tamto. Když máte žít v paláci, musíte žít jako král!“ Král byl čím dál víc zmatený. Samozřejmě pozval toho muže, takže ať si řekl o cokoliv, bylo mu to přineseno. Pro krále to však bylo těžké, každý den těžší, protože ten světec začal žít jako král - ve skutečnosti žil ještě lépe než král, neboť král měl starosti, zatímco světec žádné. Užíval si zahrady a bazénu a neustále jen odpočíval. A král si myslel: „Ten muž je parazit!“
Jednoho dne to pro něj začalo být neúnosné a řekl o tom onomu mnichovi. Světec vyšel ze zahrady na ranní procházku. Král šel za ním a pravil: „Chci vám něco říct.“
Světec odpověděl: „Ano, já vím. Chtěl jste mi to říct, jakmile jsem přijal vaše pozvání. Proč jste tak dlouho čekal? Zbytečně jste trpěl. Vidím, že jste posmutnělý. Už za mnou nechodíte. Nepokládáte mi obtížné metafyzické, náboženské otázky, které jste mi pokládal, když jste sedával pod stromem. Já vím - jenže proč jste promarnil šest měsíců? Měl jste se mě na to zeptat okamžitě a věci by se uspořádaly. Vím, na co se mě chcete zeptat, ale ptejte se!“

Král řekl: „Chci se zeptat pouze na jednu věc. Jaký je nyní rozdíl mezi mnou a vámi? Žijete ještě luxusněji než já! Já musím pracovat, mám starosti, mám veškerou zodpovědnost, zatímco vy nepracujete, nemáte starosti ani žádnou odpovědnost. Žárlím na vás! A přestal jsem za vámi chodit, protože si myslím, že mezi mnou a vámi není žádný rozdíl. Já jsem majetný, ale vy jste majetnější než já! Každý den vyžadujete, aby vám připravili zlatý kočár! Chcete se procházet přírodou. Chcete, aby vám donesli to a ono! A jíte jen delikatesy. Oblékl jste se a nosíte ty nejlepší šaty. Tak jaký je mezi námi dvěma rozdíl?“
Světec se zasmál a řekl: „To je otázka, kterou mohu zodpovědět, jedině pokud se mnou půjdete. Pojďme se projít mimo hlavní město.“
Král ho následoval. Přešli řeku a pokračovali dále. Král se znovu a znovu ptal: „Co to má za smysl chodit ještě dál? Proč mi neodpovíte teď?“

Světec na to říkal: „Chvilku počkejte. Hledám správné místo, kde bych vám mohl odpovědět.“
Nakonec došli až k úplné hranici země a král řekl: „Už je čas, abyste mi odpověděl, jsme na hranici říše.“

A světec řekl: „To jsem přesně celou dobu hledal. Nyní se už nevrátím. Jdete se mnou, nebo se vrátíte zpátky?“
Král odvětil: „Jak bych mohl jít s vámi? Mám své království, svůj majetek, své manželky a děti - jak bych mohl jít s vámi?“

A světec mu odpověděl: „Už vidíte ten rozdíl? Já prostě jdu a ani se nepodívám zpět. Byl jsem v paláci, žil jsem obklopen všemožným přepychem, ale nejsem majetnický. Vy jste majetnický. A v tom je ten rozdíl. Já odcházím.“
Svlékl se do naha, podal králi oděv a pravil:„ Vezměte si šaty, které jste mi půjčil, a buďte znovu šťasten.“
Král pochopil, že byl hloupý. Ten muž byl mimořádný, vzácný drahokam. Padl mnichovi k nohám a prosil: „Nechoďte pryč. Vraťte se. Nerozuměl jsem vám. Dnes jsem pochopil, v čem spočívá rozdíl mezi námi dvěma. Ano, jste opravdu svatý muž.“
Světec odpověděl: „Mohu se vrátit, ale pamatujte si, že budete znovu smutný. Já nevnímám rozdíl mezi tím, zda půjdu sem nebo tam, jenže vám to přinese znovu smutek. Nechte mě, ať z vás udělám šťastného člověka. Nepůjdu s vámi, odcházím.“

Čím pevněji trval mnich na tom, že odejde, tím naléhavěji jej král žádal, aby se s ním vrátil zpět. Světec ale řekl: „Jednou to stačilo. Poznal jsem, že jste hlupák. Mohu jít s vámi, ale ve chvíli, kdy to vyslovím, uvidím ve vašich očích staré myšlenky. Možná mě chcete zase jen ošálit. Třeba je to jen prázdné gesto, když mi dává své šaty a říká, že odchází. Chce mě znovu ohromit. Pokud půjdu s vámi, znovu propadnete zoufalství. A já z vás nechci udělat zoufalého člověka.“

Zapamatujte si ten rozdíl: rozdíl nespočívá v majetku, který vlastníte, nýbrž ve vztahu k tomuto majetku - ve vaší majetnickosti. Prostý není člověk, který nevlastní nic, prostý je člověk, jenž není majetnický, který se nikdy neohlíží zpátky.

Zdroj:https://www.moje-pravdy.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=7&Itemid=7

(OSHO Kniha o EGU) 

https://cestakduze.webnode.cz/