Přijmout jméno, znamená přijmout celý příběh

29.08.2011 09:16

„Datum narození je cesta, jméno a příjmení osud“, shodují se mnozí esoterici a já se přidávám k řadě těch, kteří jsou přesvědčeni, a kteří se také přesvědčili, že hlavně příjmení, do jisté míry značně spoluutváří osud člověka. 

 

Hned zkraje je třeba vysvětlit, že hovoří-li se o karmě jména, jejíž „paměť“ prakticky leží na energii toho, kterého příjmení, nehovoříme o významové části jména.

To je vysvětlivka hlavně pro Tomáše, který se při čtení prvních třech řádků vyděsil a pravil, že v tomto případě dobrovolně odchází od Popelek, v zájmu jejich zachování a jde jako agent externista pracovat k nějaké konkurenci.

Karma jména je o něčem jiném.

Tedy, pokud se někdo jmenuje Nejezchleba, zdaleka to neznamená, že všichni jeho nositelé v rodině jsou nutně potencionálními držiteli bezlepkové diety, a je-li někdo Šťastný, ještě to vůbec není zárukou jeho bezstarostného života tam i zpátky.

Vlastně je to mnohem jednodušší.

Pakliže Šťastní této rodiny třeba po mužské linii měli problémy se zákonem, a pak i alkoholem a nakonec nějak moc často umřeli při hospodské rvačce, když se ještě před tím třikrát rozvedli, je jasné, že tohle jméno v této rodině nemá právě dobrou karmu.
Rozumná žena si po té, co pojme dalšího Šťastného v linii za muže, prostě nechá své jméno a dítěti ho dá také. Rozumný muž si vezme v tomto případě jméno své ženy. Tím tihle lidé mohou do jisté míry a někdy velice efektivně odvrátit od sebe nepříjemné věci, které se podezřele opakují.

Přesvědčila jsem se, proto věřím.

Když jsem si vracela své dívčí jméno, mělo to jen jediný důvod. Nechtěla jsem nosit jméno někoho, kdo ubližoval mně a holkám. Vadilo mi jeho příjmení u mého jména. Důvod byl pocitový. Jiný skutečně ne.
Až zpětně si uvědomuji, že návratem k původnímu jménu se vrátilo to, co jsem žila. Předtím jsem o tom nepřemýšlela. S největší objektivitou musím říci, že návrat k médiím, ať už jsou to Popelky, to něco málo časopisů a občas nějaká televize, je skutečně model, který se ke mně přidal nebo vrátil až zpětnou změnou jména. Neudělala jsem pro to prakticky nic. Našlo si mě to samo.
Vlastně ani nevím, jak. Prostě to tak přišlo.
Okruh lidí, kteří člověka začnou obklopovat a všechno jak je to vzájemně provázáno se, člověk by řekl, shlukem několika písmenek.

Jméno je něco, co je nám víc než blízko.

Je naší součástí. Jím se podepisujeme, jím nás titulují, tak nás znají, s ním nás vyhledávají, jím o nás mluví.
Žijeme ho prakticky neustále.

Jménem tedy na sebe také přitahujeme různé věci.

A jestli jsem jménem přijala určitou energii a cestu, pak není nic divného, že jeho opětovným připojením k své bytosti jsem totéž přitáhla zpátky.

Mimochodem, jméno Kudláček se zpětným pohledem hemží novináři, a dokonce máme v předcích i herce.

S bytostným přesvědčením a vírou v to, co doporučuji, odpovědně říkám:

Pokud máte problémy, pokud jsou tyto problémy nápadně podobné problémům vašich příbuzných stejného příjmení, jestliže navíc, tyhle potíže v případě žen, nastaly až po svatbě, máte hodně, ale opravdu hodně pádný důvod si nechat vrátit své původní jméno. Tedy, samozřejmě v případě, že jste svatbou neutekly z ještě horší karmy.

Nést nějaké jméno totiž znamená přijmout všechno, co k němu patří a to není žádná legrace.
U toho se musí přemýšlet.

Michaela 

Zdroj: www.popelky.cz/home.html