Znásilnil mě, nebo jsem mu dala?

06.10.2011 09:33

O tom, že při výkladech se člověk stane svědkem různých osudů, asi není třeba polemizovat. Občas je to ale náročnější, než obvykle. To když příběh, který líčí klient, je najednou velmi blízký. Když oživí cosi, co člověk zasunul s úmyslem zapomenout. Zapomenout něco, na co zapomenout nelze, ale prostě se to nevytahuje. Co může přesměrovat vnitřní život člověka, aniž by to připouštěl. Budu vážná.

Měla pomalu hodinový úvod, než se vůbec odhodlala mluvit. Vypadala a tvářila se jako někdo, kdo něco provedl. Mohlo jí být kolem třiceti let.

Poměrně dobře rostlá paní rozhodně větší, než já.

Tmavovláska, moc hezká.

„Šla jsem tam, protože tvrdil, že se chce domluvit ohledně výživného. Přece jsme spolu žili a znala jsem ho. Přítel o tom věděl, řekla jsem mu to.

Po deseti letech, které jsem s ním strávila, jsem myslela, že ho dobře znám. Ano, býval vznětlivý, měl své nálady, a když začal k tomu pít a jeho reakce nebyly odhadnutelné, potkala jsem svého současného přítele a s dětmi jsem od něho odešla.

Dělal hrozné scény, ale po půl roce dal pokoj. Na malou platil bez problémů, na synka sporadicky, stále tvrdil, že nemá. Moc jsem to neřešila.

Teď se ozval, že to chce řešit, že se chce omluvit.

Jela jsem k němu domů. Otevřel střízlivý, byl milý.


Já…“

…v tuhle chvíli ta paní tak plakala, že jsem přemýšlela, jestli je na správném místě, protože mi přišlo, že psychiatr….

„…znásilnil mě asi stokrát. Ponejprv jsem se bránila, ale pak už ne. Je to hrozně trapné, já myslím, že to nebylo správné. Řekla jsem mu, že ho udám. Řekl, že mu to nikdy nikdo nedokáže, a tak jsem si řekla, že za to můžu sama, že jsem tam neměla jezdit, že jsem mu neměla lézt do bytu
.“

…dalších dvacet minut plakala.

„Příteli to nemohu říct, přece, jak bych dokázala, že to nebylo záměrně, že se teď nechci z něčeho jen vylíct, jenže, já s ním nemůžu teď spát.

Mě to prostě nejde.

Vykládat jí karty v tuhle chvíli, nevím, nač bych se ptala. Jestli se z toho dostane? Jestli ho udat, nebo ne? Nevím, do jaké míry by jí to pomohlo…Navíc, otevřela něco, co jsem zmínila na začátku. Co si člověk pamatuje, jako film, který viděl stokrát, přes to, že nechtěl…

To přejde, povídám, věřte mi, že vás to přejde…A věřte, že jste mu nedala…vím to a myslím, ne, jsem přesvědčená, že si ho to najde samo.

„A to jste vyčetla z čeho?“

„Ze mě“

Podívala se na mě nechápavě.

Snad jí to pomůže. Snad to pomůže i druhým. Vem to čert…

Byla jsem vdaná něco přes tři roky.

Pavlína a Míša byly hodně malé. Kamarádka slavila narozeniny na Viktorce. Je to hospoda se salonkem na fotbalovém hřišti. Přišlo asi třicet lidí. Hrálo se na kytary, zpívalo.

Seděl tam, dokonce v čele stolu.

Bavil se s každým i s námi. Byl tlustý, měl montérkovou kombinézu, tmavomodrou.

Odcházela jsem s kamarádkou asi tak po půlnoci.

Šly jsme ve dvou, dlouhou alejí k sídlišti.

Vedle nás zastavilo zelené auto.

Žigulík v „kombíku“.

Nabídl se, že nás hodí domů.

Asi bych si nesedla jen tak k cizímu člověku do auta, ale když přece nebyl cizí. Poznaly jsme ho. Je to ten chlápek, co byl na narozkách, takže ne, cizí, něčí kamarád, vlastně i náš, čili pohoda.

Byl vtipný, a my laškovaly. Kamarádka se zeptala, jestli nás naučí jezdit, jestli jí to půjčí…takové řečičky…smál se, říkal „jasně, klidně“.

Bydlela pár metrů od nás, jen vlastně přes velký pruh trávníku. Kdo to zná kolem Renaultu, ví, jak to tam vypadá.

Kamarádka vystoupila a já chtěla taky. Říkal, že mě nenechá jít samotnou, že to objede a hodí mě před vchod. Přišlo mi to od něho pěkné, že je tak starostlivý a zůstala jsem.

Jel k Ďábličáku.

Smála jsem se ze zadního sedadla, že to teda hodně objíždí.

Pravil: „ses chtěla naučit jezdit ne?“

„Nooo tak to jsem chtěla, ale nevím, jestli chci rovnou terénní jízdu po lese“, pořád mi to připadalo jako hra.

Jako fór.

No, nebyl.

Nahoru vedla panelová cesta. Bylo něco po půl jedné ráno ….

Zastavil u rybníčku.


Jeho požadavek zněl naprosto jasně a nedal se nepochopit.

Přesto jsem chvíli předstírala, že nechápu.

Zkusila jsem i smlouvat v tom smyslu, že tohle není důstojné, že se někde sejdeme….

“Asi mě máš za debila viď?“, zeptal se.

Ujistila jsem ho, že ne. Zkusila jsem ho uprosit. Skutečně jsem prosila, ať to nedělá.

Bez úspěchu.

Zkusila jsem tedy utéct.

V momentě, když měl v ruce nějaký klíč, nebo velké kleště, nebo co to bylo, a řekl doslova „Jestli chceš vocaď ještě někdy vodjet, tak na tu kličku už nešáhneš“, mi to došlo.

Furt je lepší, být deset minut znásilněná, než celý život mrtvá.

„Si dělej co chceš“.

A dělal.

Nevím jak dlouho…

Vím jen, že smrděl olejem a rzí, vím, že mi bylo trapně a vím, že parkoval vedle dřevěné ohrady, kterou jsem okénkem s otočenou hlavou hypnotizovala celou dobu.

„Vodvězu tě domu“

„Ne děkuju, dojdu“ Klidně bych šla pěšky lesem, protože pro ten den jsem měla vybráno.

„Sem řek, že tě vodvezu!!“

„Jo tak jo, sorry, jasně že jo“

„Co nemluvíš? Se ti to nelíbilo?“

„Polib mi prdel“

„Ale jak chceš, jasně, … se vrátíme“

„NE! Vlastně ..bylo to pěkný fakt, teď bych ráda vážně domů, jsi fajn, že mě odvezeš…díky moc“

Strávila jsem asi hodinu v koupelně s pocitem, že nejsem schopná se dost umýt.

Nebrečela jsem, neklepala se, neměla jsem žádný šok. Jen pocit, že jsem strašně špinavá. Došlo mi, že jsem udělala dobře, že jsem se nenechala zmlátit.

Pavel byl doma. Několikrát na mě bouchal. Myslel, že je mi blbě, protože jsem pila.

Druhý den, ráno se ozval zvonek.

Bylo to krátce na to, co Pavel odešel do práce, a tak jsem měla za to, že něco zapomněl. Patrně klíče.

Stál tam.

Chtěla jsem přibouchnout dveře, ale strčil tam nohu.

„Dej tu hnátu pryč a táhni do hajzlu, laskavě“

„V pořádku, jen jsem ti chtěl říct, že vím, kam ti choděj děti do školky“

„Seš sráč“

Teprve později jsem se dozvěděla, že ho nikdo neznal.

Že si každý tehdy myslel, tak, jako my, že je to něčí kamarád.

Holky už do školky nešly. Vysvětlila jsem Pavlovi, že zůstanu doma.

Nespala jsem s manželem taky měsíc.

Docházelo mu, že se něco stalo. Pak jsem mu to řekla. Popsala jsem ho a žřkla jsem všechno…nebyl naštvaný na mě.

Pravil, že mu přerazí páteř.

Měla jsem v té době kamaráda policajta z osmičky.

Jemu jsem to řekla, ale požádala ho, že to prostě hlásit nechci, že to ví jen on a Pavel.

Pomohlo to alespoň Pavlovi, protože když ho skutečně našel a prohodil skleněnou výlohou, smetlo se to ze stolu. Nějak z toho nic nebylo.

Udat jsem se ho ale bála i teď.

Naštěstí, to udělala jiná žena.

Ta, která měla víc odvahy, a taky neměla děti.

Šel si sednout.

Až tehdy jsem se dozvěděla, že jsem byla čtvrtá a po mě ještě dvě. Nahlásila to jen jedna.

A pocit?

Nula.


Prostě se to stalo a já jsem nakonec na sebe hrdá. Nenechala jsem se zabít, zmrzačit…

Vyhodnotila jsem, že jediný debil v celé věci je tenhle chudák.

Hnusnej, smradlavek, tlustej, zakomplexovanej ubožák, co nemá na to, aby se s někým seznámil a měl normální sex.

- Že pokud někdo něco takového udělá, není vinen nikdo jiný, než on sám.

- Že nebránit se, je jediný možný způsob, jak netrpět ještě víc, protože pak, to může být mnohem horší, a ze vzpomínky na obyčejné prase, by byl šrám na duši i těle.


Takže…

Dívala se na mě, a pak se usmála…

„He, he, to bylo vytipný, jak jste říkala, že je lepší být pár minut…no…too, než celý život mrtvá“…

Nemyslím, že to byla nějaká záchrana, ale když odcházela, neplakala. Řekla, že to promyslí, a že dá vědět.

Michaela

zdroj: https://www.popelky.cz/home.html